Kdy a jak to všechno začalo?

Co bylo "na počátku": výročí svatby, chuť a nadšení ke společnému zpěvu, řádová komunita, charitní domov, vánoční koledování a diplomatická církevní hierarchie. Cítím, že tuto tajenku je možné zveřejnit i přesto, že tak činím bez výslovného souhlasu konkrétních osob. První výročí sňatku manželů Papouškových v únoru 1980 bylo nepřehlédnutelnou záminkou ke vzniku zpívajícího společenství mládeže především z farnosti sv. Tomáše v Brně a prvnímu vystoupení při slavení liturgie v komárovském kostelíku. Můj mladší bratr Petr byl ten, který mne vyprovokoval k přijetí vedoucí role. Co jsme oba dali (možná ani netuše) do vínku budoucímu chrámovému sboru? Především zkušenosti převzaté od našich rodičů chrámových hudebníků a generace jejich vrstevníků a také jejich učitelů. Zkušenosti námi nenápadně ověřované na několika salesiánských chaloupkách. Duchovní rozměr společenství jsme pak formovali všichni dohromady, každý podle svých schopností. Začaly pravidelné zkoušky. S odstupem doby musím přiznat, že pravidelnost a místo zkoušek výrazně nezapadaly do předstíraných oslav narozenin a podobných událostí. O vánočních svátcích roku 1979 vypomáhala naše rodinná kapela při oslavě svátku sv. Rodiny u sester sv. Františka v Lechovicích, kdy bohoslužbu tradičně celebroval tehdejší brněnský kapitulní vikář, prelát P. Ludvík Horký. Součástí programu bylo "koledování" sester s našim instrumentálním doprovodem. Nic netušící pan kanovník P. Michálek nás za odměnu vyzval k vyslovení přání. A bylo to venku! "Po domácnostech se nám již delší dobu schází mládež, která chce zpívat i liturgickou hudbu. Tak co se s tím dá dělat, pánové kanovníci?" Diplomatická odpověď o těžkostech doby nedávala mnoho nadějí. Asi o měsíc později se ozval další kanovník brněnské kapituly P. Oldřich Navařík, rektor kostela sv. Michala. Krátké setkání, vše domluveno a chrámový sbor kostela sv. Michala je na světě. Měli jsme kde zkoušet ( v bývalé kapli Mariánské družiny ) a kde zpívat. První kmenový repertoár se opíral o tvůrčí dílnu skupin Gen Rosso a Gen Verde, české zpěvníky z tehdejšího semináře a především o mešní soubor "Pojď, zpívej píseň jásavou". Nesmělý tříhlas byl postupně vytlačen klasickým čtyřhlasem ze začátku pouze v refrénových částech. Zdokonalovali jsme se všichni. Zpěváci, instrumentalisté, dirigenti i aranžéři a dramaturgové. Postupem doby přišla pravidelnost v účinkování při liturgii všedních dnů i významných slavností. Obnovené premiéry spirituálových mší, děl Jana Václava Renče, Petra Ebena i meditace z Taizé se staly základním kamenem pro nácvik klasické duchovní hudby. Vánoční pastorely i mše se sólisty a s doprovodem orchestru se byť nenápadně, ale o to pevněji usadily v našem repertoáru. Zdánlivě na pozadí hudební činnosti se vytvářel kolektiv nadšených zpěvaček i zpěváků. Mnozí již sice aktivní pěvecké činnosti zanechali. Přesto nezanikají navázaná přátelství. Není i v tomto účinek tradiční závěrečné modlitby a písně Spoj nás v jedno, Pane? Nemohu rovněž přehlédnout i ty pěvecké dvojice, které za hudebního doprovodu sboru uzavíraly manželský svazek. Některé - včetně mne a mé ženy - si zvolily další činnost ve sboru jako svůj společný koníček. Začátkem 90. let jsme došli na rozcestí, které se dnes ukazuje jako šťastné. Přijímám varhanickou službu v Brně-Židenicích včetně obnovení činnosti tamního chrámového sboru. Dirigentské žezlo přebírá můj bratr Petr a přechází s původním sborem do kostela sv. Tomáše. Přichází nová generace pěvců, kteří nás nenechávají na pochybách o další činnosti. Přeji všem vytrvalost, obětavost i zodpovědnost.

Laudate omnes gentes. Deo gratias!

Josef Veselý